Jan Kašparec malíř ve Vancouveru

Vážení čtenáři, na těchto stránkách bychom rádi odstartovali sérii rozhovorů se zajímavými Čechy a Slováky žijícími ve Vancouveru. Rádi bychom vám představili osobnosti, které nás mohou inspirovat, učit novým poznatkům, a třeba i ukázat, jak je jejich životní cesta ve Vancouveru utváří. Naším prvním hostem je Jan Kašparec, nadaný mladý malíř (35), který žije a tvoří blízko Commercial Drive. Jeho dílo okouzluje svou barvitostí, spoustou fantazie, z obrazů dýchá viditelná inspirace v duchovním světě a přírodě. Navíc Honza působí velice přirozeně, uvolněně, s radostným pohledem na svět a jiskřičkami v očích. Prostě nitěrně šťastný člověk. A dámy, ještě navíc je sexy.

Jaké jsou tři hlavní důvody, proč maluješ? Co tě inspiruje?

Když jsem začal malovat profesionálně, maloval jsem poctivě a zapáleně, ale snažil jsem se prorazit a maloval věci, které se prodají. Když jsem se rozhodl přestat chodit do běžné práce a budovat kapitalistický sen někoho jiného, do malování se mi vloudila starost přežít. Ovšem moje důvody pro malování se dramaticky změnily v nedávné době. Letos v létě jsem prožil vnitřní proměnu, která změnila můj přístup k životu, očekávání a touhy. Už nechci být slavný a bohatý umělec. Chci malovat pro radost vlastní a pro radost ostatních. Chci lidi probouzet skrze své obrazy. Malování mi dalo tolik, že denně před spaním děkuji za každý den. Malování mi otevřelo dveře do přítomného okamžiku. Malování mě naučilo trpělivosti, vytrvalosti, odvaze a víře. Co se týče inspirace – té je všude přehršel. Žijeme v překrásném, leč umírajícím světě. Inspirace pro mě znamená napojení na zdroj a sílu, která vytváří život v každém okamžiku. Ve Vesmíru žádný problém neexistuje, ten je jen v lidské hlavě. V tichu mysli je krásy a inspirace nekonečno, na každém kroku. Naše hlučné myšlenkové pochody nám zacpávají oči a uši, čímž nevidíme poklad zářící všude kolem, jinak bychom byli inspirování neustále.

Z Tvého profilu na Facebooku je patrné, že jsi velice spirituální. Jak jsi se k tomu dostal?

Co dávám na Facebook je moje prezentace online komunitě. Moje vnitřní realita může být jiná. Samozřejmě se snažím žít v harmonii s mými slovy, ale snaha zalíbít se je velmi hluboce naprogramovaná do naší společnosti, do způsobu, jakým vychováváme děti. Prvním důležitým krokem je uvědomit si existenci mentálního vězení, kterým si člověk vytváří své životní mechanismy. Uvědomit si své Ego a dívat se na něj jako na souhrn představ o sobě, a ostatních lidech v našem životě. Ego nám pomáhá vytvářet film našeho život a myšlenkové pochody, které ovšem nemají nic společného s naší opravdovou podstatou. Spiritualita je obecně velmi zavádějící koncept. Být duchovní člověk neznamená konat dobro, sedět pod stromem v meditační póze nebo chodit do chrámu modlit se či kázat moudra. Kdyby Buddha seděl na ulici, dav by šel dál bez povšimnutí, protože by byl inkarnací obyčejna. Spiritualita, alespoň v mém porozumění a vnitřním prožití, není nic víc než bytí v duchu, „being in spirit“, být napojen a pravdivě odrážet tenhle oceán míru, jehož jsme nedílnou součástí. Spiritualita je „přestat hrát nevědomě“ a začít si opravdu hrát. Je to návrat domů. Bezpodmínečná láska, radost, odevzdání a konání dobra jsou pouze viditelné rysy spirituálního člověka, protože být v duchu, znamená být v jednom se sílou, která vytváří Vesmír, a ta je vždy v harmonii se vším v existencí. Snažit se pochopit spiritualitu nebo se „stát“ spirituálním, to naopak oddaluje. Spiritualita je v pozadí mysli, v tichu, teď a tady. Snahy, touhy a ambice jsou pouhé hrátky Ega. Ale abych odpověděl na tvou otázku. Moje spirituální cesta začala stejně neoriginálně jako obvykle – narozením. Poté, co ji ve mně rodina a společnost láskyplně nebo méně šetrně zastřily, začala se opět probouzet skrze trny a nesnáze, kterých bylo na mé stezce plno. Ale opravdu jsem ji začal znovu nalézat až v tichu meditace, s kořeny v přítomném okamžiku.

Je bolest, utrpení, smutek či deprese nutná k tomu, abychom našli sami sebe? Na základě své vlasní zkušenosti, co by jsi poradil těm, kteří svou cestu hledají, a těm, kteří o ní ještě ani neví?

Není to přímo nutné, ale téměr pokaždé je to právě skrze utrpení, které vyústí v probuzení, kdy krunýř Ega začne pukat. Žijeme v rovině, kterou prožíváme skrze dualitu. Tma je pouze absence světla, ale bez tmy bychom vnímali světlo jinak. Role a hry, které jsme se naučili hrát, abychom dosáhli dočasného uspokojení a prchavého pocitu štestí, v podobě sladkostí, kariéry, vlastního těla nebo atraktivní partnerky, v sobě nesou zaručený prožitek nespokojenosti a utrpení, protože veškeré tyto vnější formy podléhají zániku. Jakmile se tento nenasytelný mechanismus přehraje tolikrát, že utrpení začně být nesnesitelné, anebo když objekt touhy prostě přestane být disponibilní, vzniká konečně úrodná půda pro vědomí a pochopení, že uspokojení a pocit míru může pramenit pouze zevnitř. Problém není ve vnějších formách, ale v našem vztahu k nim. Bolest na téhle existenční úrovni je nevyhnutelná a utrpení je svobodná volba. Utrpení je drama, které jsme si vytvořili my sami ve vlastní hlavě. Velké utrpení zatřese s naším scénářem tak silně, že se ho konečně rozhodneme přepsat vědomě, s novým uvědoměním, a ne automatickou reakcí nevědomky naučenou v minulosti. Když si například prožiju několik neůspěšných velmi podobných vztahů nebo prožívám prázdnotu a nenaplněnost střídáním sexuálních partnerů, tak vzkaz od mé duše není „dávej si dál co hrdlo ráčí“, ale „sedni si na zadek, medituj, dívej se do svého nitra a začni se konečně mít rád!“ Proto se dívám na bolest a nesnáze s vděčností. Dostaly mě tam, kde jsem. Pořád jsem ještě napůl slepé kotě, ale přestávám se ztotožňovat s vrtochy věčně nespokojené mysli a její definicí reality, její představou o mě samém počínaje. Ze své vlastní zkušenosti mohu poradit dvě věci: snažit se být přítomni svou celou myslí teď a tady, ať se děje co se děje. Udělej si z přítomného okamžiku kamaráda, domov, teplý pelíšek. Vždy jednej tak, jako kdyby sis každý okamžik předem svobodně vybral, i když může být plný bolesti. Většina lidí žije v minulosti nebo budoucnosti a pouze používá přítomnost jako nástroj k dosažení něčeho „budoucího“, což je úplné plýtvání časem, který nám byl přidělen na této planetě. Je to nejhloupější a zároveň nejrozšířenější lidská choroba. Cokoliv prožít a být plně štastný, se dá jen teď a tady. Druhá rada je pěstovat sebelásku. Sebeláska je klíčem, který otevře dveře štěstí. Toto štěstí pramení zevnitř nás, a tudíž nám ho nikdo a nic nevezme. Milovat sami sebe je největší služba světu, kterou můžeme udělat. Je to opak sobectví. Když prožíváme bezpodmínečnou lásku k sobě samému, tato láska z vás vychází jako světlo – padá na vše a všechny kolem vás. Lidé, kteří postrádají sebelásku vždy do určité míry parazitují na vnějším světě, na partnerovi, dětech, životním prostředí atd. Hitler se nenáviděl, Eckhart Tolle se miluje. Oba dali miliónům lidí energii, kterou šířili. Já vím, milovat se, to se lehce řekne, ale jak na to? Já začal tím, že jsem čistým operačním řezem ze života vyřezal věci, které mě drželi v bažině. Je k tomu potřeba nekompromisní upřímnost a odhodlání. A k upřímnosti je třeba světlo vědomí, které začne prosvítat v okamžicích ticha mysli, čili v meditaci. Ve chvíli, kdy se mysl a tělo zmítá v abstinenčním záchvatu, a snaží se vám zpátky vnutit touhy a zlozvyky, přes které se realizuje (v roli oběti nebo soudce), je třeba sebrat všechnu vnitří sílu a v tichu, s láskou jen pozorovat co se děje vevnitř, jako divák, ne jako hlavní postava. Nepodlehnout, nevrátit se do zajetých kolejí zpět do pekla. Říct si: „mám se natolik rád, že si nadělím tento dárek svobody, protože si ho zasloužím“. A jednoho krásného dne to nutkání propadnout starým zvykům bude tak slabé, že pouhý paprsek vědomí je rozpustí během pár nádechů. Další krok je nesnažit se vzniklé místo hned zaplnit nečím jiným. Přestat se snažit vymyslet smysl života a nechat život konečně plout skrze vás, bez odporu. V tichu a prostoru kvete láska a kreativita. A meditace je k tomu nejlepší nástroj.

Jaké je tvoje poslání v životě? Jaké myšlenky, emoce nebo zážitky chceš svým uměním v lidech probudit?

Mým posláním je být pravdivým odrazem svého srdce. Jestli to znamená skrze své ruce na svět přinést radost a krásu, kterou cítím ve svém nitru, nebo jen sedět v údivu nad krásou světa a smát se, plakat, tancovat nebo zpívat, se teprve ukáže. Každopádně jsem tu pro ostatní, ne proto, abych si nahrabal a umřel v paláci s krásným autem v garáži, ale abych byl nápomocen, abych byl inspirací pro lidi kolem mě. Každým rokem je mi jasnější, že usiluji o méně, a paradoxně dostávám a dávám víc.

Nedávno se konala vernisáž tvých obrazů, na kterou přišla stovka lidí. To je úžasná podpora pro mladého umělce. Co pro tebe tito lidé znamenají?

Ano, byla to zatím moje největší sólo akce. Lidé přišli z různých důvodů. Kamarádi, známí, a rostoucí skupina lidí, které zajímá mé umění. Reakce, které od této skupiny lidí dostávám, nastavuje zrcadlo energii, kterou vysílám. A to je překrásná věc. Učí mě to pokoře. Nenechávám se unést chválou ani prodejem obrazů, ale emaily, které dostávám od lidí, kterých se dotkla má slova a obrazy jsou někdy opravdu dojemné. Stejně tak jako zprávy od charitativních organizací, kterým jsem daroval část výdělku. Říkám si: „Asi něco děláš dobře, chlapíku, ale zůstaň na střední cestě, neusni na vavřínech, ani se nenech odradit překážkami“. V tomhle smyslu jsou pro mne lidé dmychadlo, které rozfoukává moji výheň. Oheň hoří i bez nich, ale nesobecká láska lidí ho rozhořívá ještě víc.

Jaká je ovšem životní realita umělce? Jak se potýkáš s každodenními starostmi? Jak skromně či opulentně žiješ?

Samozřejmě, že „prežít“ jako umělec není snadné. Ale můžu mluvit jen o mé realitě. A ta je taková, že pracuji 7 dní v týdnu, minimálně 12 hodin denně. Často odcházím z ateliéru ve 3 hodiny ráno. Doma se jen sprchuji a spím, nemám tam nic kromě postele. Jsou dny, kdy jsem tak silně napojen, že čas přestává existovat a vše jde bokem, vypínám mobil, nechci nikoho vidět, jen nepřerušit ten tok kreativity. Jindy to dře a tak napínám plátna, stloukám rámy, nebo skáču kolem další hromady věcí, které jsou potřeba, aby byl ateliér funkční. Nechodím jíst ven, vařím si nebo mixuji moje jednoduchá vegetariánská jídla v ateliéru, abych neztrácel čas. Od té doby, co jsem přestal pít a usilovat o společnost žen, nechodím se bavit jako dřív, vlastně jsem přerušil společenský život. Když najdete poklad vevnitř, přestanete hledat naplnění zvnějšku, je to jednoduchá rovnice. V létě trávím hodně času pod sluncem a na kole, ale v zimě zalezu do své jezevčí nory a pokud necestuji, je těžké mě dostat ven. Každý den si ale najdu čas na praktikování pranayamy, jógy a meditace. V létě cvičím pod širým nebem, v zimě v ateliéru, ve kterém jsem si vytvořil atmosféru klidu. Bez zdravého těla a kontrolované mysli bych nemohl pracovat tak usilovně. Baterie dobíjím v přírodě. Zvnějšku to vypadá, že žiju skromě, ale nikdy jsem se necítil tak naplněný. Z mého pohledu si žiju nadmíru opuletně. S hojností je to jako s láskou a vším ostatním, co se nedá koupit za peníze – jde o to přijmout přítomný okamžik, vnitří souznění, nenechat se ovlivnit vnějšími okolnostmi. Jestli mám na účtě stovku nebo sto tisíc můj tah štetcem nelepší. A na dovolené stejně nejradši spím v lese. Starosti jsem pověsil na hřebík. Jsou to jen situace, které mě posouvají dál.

Existuje nějaká finanční podpora od kanadské či české vlády?

Ano, určitě od kanadské vlády. BC provincie má spoustu grantů pro umělce a některé jsou finančně lákavé, ale nikdy jsem o žádný grant nezažádal a ani to nemám v úmyslu. Chci malovat, ne prosit o pomoc a vyplňovat papíry. O české vládě nevím nic. Byl bych rád, kdyby mi nabídli sponzorovat mou další výstavu ve větším prostoru, protože prostor mého ateliéru je limitovaný. Koneckonců, z každé mé výstavy dávám podstatné procento, někdy i celý výdělek, na neziskové organizace, které pomáhají lidem na okraji společnosti. Tím by mohla česká ambasáda ukázat kanadskému lidu naši dobrou vůli.

Jak tě můžeme podpořit my?

Kupujte moje obrazy (a usmívá se). Nebo jen sdílejte má díla na sociálních médiích a přijďte na další výstavu. Ale největší podpora, kterou můžete vyjádřit je kochat se. Kochejte se mými obrazy, pokud se vám líbí. Čtěte si co k nim píšu a zamyslete se nad tím. Zapomeňte na dramata ve své hlavě, vraťte se na chvíli domů – do svého já, do jezírka štěstí, které máte hluboko v srdci, a hlavně – mějte se rádi. A pak tu lásku dávejte dál.

Milí čtenáři, a co na závěr?

Vřele děkujeme Honzovi za krásná slova a přejeme hodně štěstí.

10 způsobů, jak věřit svému vnitřnímu já.

Žij každý nový den naplno, jako by byl tvůj poslední.
Napoj se na své vnitřní já a věř tomu, kdo opravdu jsi uvnitř sám sebe.
Miluj sám sebe jako nikoho jiného na světě. Každý den se na sebe podívej do zrcadla a řekni si: I love you!
Žij v přítomném okamžiku, stačí se podívat na děti mladší 7 let, nech se jimi inspirovat.
Dělej to, co cítíš, že je správné bez ohledu na to, jestli tě za to jiní odsoudí.
Zbav se minulosti, nech ji jít a s ní všechny bolesti spojené.
Buď vděčný za každou situaci, bolest a utrpení, kterou ti život přinese, protože je to tvá jedinečná příležitost posunout se dále a vybočit z naučených a naprogramovaných vzorců a cest.
Pozoruj svou mysl zvenku a zaujmi ke svým myšlenkám objektivní přístup, nenech si život diktovat hlasem svého ega.
Procvičuj své tělo, zhodnoť svůj jídelníček a pozoruj svůj mysl zpozdálí.
Buď vděčný za každý okamžik a usmívej se. Žiješ jen teď a tady. Namaste.

Milí čtenáři, pokud byste Honzu chtěli nějakým způsobem podpořit, kontaktujte ho přímo přes jeho Facebook nebo web:https://www.facebook.com/jankasparecpaintings http://www.kasparec.com/ Rozhovor uskutečnila Lenka de Graafova, ředitelka překladatelské agentury LingoStar. Vítáme vaše reakce na LingoStar Facebook. Článek je také k dispozici v angličtině na webu dev.lingo-star.com/star-stories/.

Na fotografii Jan Kašparec s ředitelkou LingoStar Lenkou de Graafovou po zakoupení jednoho z obrazů.